Pohádka o ztraceném slunečním paprsku

Za devatero vesmiry a devatero galaxiemi, za časem a prostorem žilo bylo jedno Slunce. Ohromné, zářivé ale neviditelné slunce. Toto slunce bylo plné radosti a bylo velmi milující a také si rádo hrálo. A protože zde bylo od počátku tak si jednou pomyslelo, že už velmi dobře zná jaké to je být sluncem a tvořit vesmíry a dělat si vše co chce, ale chtělo by poznat jaké to je být člověkem. Tak si stvořilo maličkou modrou kouli daleko ve vesmíru a pojmenovalo ji Ze mě.
Vždy když vidí že se na této planetě dva lidé milují, tak jim toto Slunce pošle svůj paprsek a ten jim začne svítit nad hlavou a když jse vhodný čas tak vstoupí do těla ženy a začne vytvářet maličký zárodek miminka.
Tu se ale stalo, že paprsek při vstupu do malého tělíčka uplně zapoměl že pochází ze Slunce, spojil se s tělem a začal si myslet že je malým človíčkem.
Začal vnímat je je na planetě Zemi, v těle maminky, začal naslouchat co si o něm lidé tam venku říkají a nebo myslí.
Začal tomu všemu věřit. Jak rostl a sílil tak začal přijímat stále více a více myšlenek z této planety, které nebyly vždy laskavé.
Tato planeta je velmi speciální tím, že lidé zde hrají hru na dobro a zlo. Mají své zákony které určují co je dobré a co je špatné, ale aby to nebylo příliš jednoduché, tak každá země má jiné zákony a dokonce každý člověk považuje za dobré a zlé něco jiného. A tak není divu že každý sluneční paprsek který sem vstoupí skrze tělo dítěte je zmaten. Ale tato hra je velmi důležitá a musí se tu hrát. Klade se na ni velký důraz.
Paprsek je stále uvnitř maminky, ale již sám přemýšlí a produkuje vlastní myšlenky. Začíná si říkat “ já“ a začíná cítit že je důležitý.
Potom přijde ta chvíle. Chvíle kdy musí po devíti měsících opustit prostor bezpečí a vstoupit na planetu dobra a zla.
A je to..bylo to hrozné. Bolest, křik, ostré světlo, cizí lidé se studenýma rukama, křičící, agresivní..a pak pohled do očí maminky..vzpomínka na prostor lásky a vesmíru, vzpomínka na to velké Slunce uprostřed všech galaxií..ale potom opět studená ruka odtrhává toto spojení..
Paprsek začíná cítit bolest a čím dál více zapomíná odkud přišel.
Teď není čas na myšlenky o slunci. Teď je třeba přežít na této zlé planetě a hrát hru.
Paprsek, tedy vlastně myšlenka já má již své jméno a prochází výchovou. Je jí vštěpováno jak se má chovat, co je v pořádku a co není. Co je trestáno a co je odměňováno. Které myšlenky jsou vhodné a nevhodné. Které emoce budou vítány a které budou trestány. Už chápe že když se směje a má radost, tak se na něj ostatní usmívají a radují se, ale když projeví svou sílu, čili hněv, tak je trestáno, zavíráno do svého pokoje a odmítáno. Hněv je špatný a kdo má hněv není milován. Hněv se nesmí ukazovat pokud chci v této hře vyhrát a získat lásku a pozornost. A tak se paprsek naučil ošklivé emoce ukrývat se svém těle.
Začal chodit do školy a proces výchovy začal být intenzivnější. Najednou nejen rodina ale i cizí lidé mu začali vštěpovat co je dobré a špatné. Najednou musí nosit domů známky o svém výkonu a když nejsou uspokojivé, přichází trest. Začíná věřit co říkají ostatní. Nejsi dost dobrý, musíš přidat abychom měli radost. Začíná chápat že je zde pro ostatní, ne pro sebe. Získat uznání ostatních je o co v té hře jde. Co si o mě myslí ostatní je důležité, protože potom dostanu lásku a přežiju v tomto krutém a zlém světě.
Paprsek se vyvíjí a roste. Již cítí hodně bolesti ve svém těle a přijal již většinu toho čemu se zde věří. Již si nehraje, ztratil radost. Raději přemýšlí. Stále jen o sobě. Je tím posedlý. Nic jiného nemá smysl než vlastní myšlenky. Myšlenky jsou velmi kritické protože má strach že udělá chybu a přijde trest. A ačkoliv již žije sám bez rodičů a je dospělý, tak ten návyk tam zůstává a dává sám sobě co dostával od rodičů. Již se umí sám trestat a po mnoha letech si vytvořil kolem sebe vězení. Jeho tělo je plné zakázaných emocí které ostře střeží myšlenka “ já“, která neustále produkuje další a další kritické myšlenky. Nejsem dost dobrý, jsem málo milující, nikdo mě nemá rád, život je těžký, musím tvrdě pracovat..usilovně se dřu na své cestě za štěstím..teď už jen děti a mohu zemřít. Hru na dobro a zlo jsem zvládnul k mistrovství a vím dokonale co je dobré a co zlé. Tělo je pouze kontajnér odložených pocitů a tak s ním bylo ztraceno spojení. Necitlivé, bolavé, je ignorováno. Pouze je využiváno pro přežití.
Je to o tom přežít. Bojovat. Bránit se. Lidé jsou zlí. Každý si musí hledět svého..
Jednoho dne ale to velké Slunce daleko ve vesmíru pozná že paprsek již získal svou lekci kterou potřeboval a začne mu posílat maličko více světla.
Paprsek se začíná pomaličku probouzet. Začíná si vzpomínat co se stalo, že se stal obětí sebe sama a tohoto světa a že se nechal plně pohltit v této hře. A začíná hledat cestu ven z vězení které si tvořil. Není to snadné, protože celá léta věřil že život je těžký a tak ani cesta ven nemůže být snadná. Nejprve jde hlavou proti zdi. Snaží se vězení rozbít hlavou a to bolí ještě víc. Chce se toho všeho zbavit a začně se nenávidět za to jak je zlý, ačkoliv již ví že je paprsek lásky a světla.
Po čase zjistí že to nefunguje. A začne hledat jiné cesty jak ven. Spojuje se s dalšími lidmi kteří hledají cestu ven a opět je zmaten. Zjištuje že mnozí vlastně mají své vězení rádi. Že pouze rádi vznešeně hovoří o Sluncinad sálkem kávy, nebo se dokonce hádají a válčí proti sobě, ačkoliv jsou na cestě z vězení. Pochopil že tito lidé by ho zdržovali.

A tak mu nezbývá než se spojit se samotným Sluncem. Odevzdat mu vše co si stvořil. Všechna svá zranění, celý svůj krunýř který brání Slunci aby skrze paprsek zářilo. Čím více se člověk odevzdá, tím méně paprsek přemýšlí a všechny myšlenky se začínají rozpouštět. Začíná prožívat že je opět spojený se Sluncem a cítí to úžasné, radostné a extatické spojení. Zůstává ve svém těle, ale zároveň ve středu Slunce. Chodí po světě a vypráví lidem že dobro a zlo je jen hra která přivádí každého kdo ji hraje do vězení. Nekteří mu naslouchají, jiní ho odmítají. Ale jeho se už nic nedotýká, protože rozpustil vše čemu se na této planetě kdy věřilo:)

A to je konec pohádky. Cest je mnoho, ale ta nejkratší je zkrátka jen utišit mysl tím že procítíme střed hrudi, odkud pramení myšlenka já a když toto místo v oddanosti cítíme, bez chtění cítit něco příjemného, nebo bez odporu k tomu nepřijemnému, tak nás toto místo začne vtahovat do nitra. Tak to Slunce začne vtahovat dovnitř svůj paprsek a začne jej čistit od všeho co již neslouží.
Až zjistí jednoho dne že byl vždy Sluncem a neskutečnou láskou:)

Pokud chcete najít ještě jednu zkratku, tak tou je láska k tomu prostoru skrze který paprsek vstoupil na Zem. Prostor který je napůl v Duchu a napůl ve hmotě. Prostor který je posvátným portálem skrze který se božstvi manifestuje do hmoty. Prostor který nás provází celý život a dává nám vše co potřebujeme ať to již vypadá jakkoliv. Prostor který nám bude “ démonem“ a bude nám házet klacky pod nohy když jej budeme nenávidět, nebo nám bude andělem s plnou milující podporou když my jej budeme milovat. A to vše jen abychom pochopili zákony lásky a tvoření. Tento prostor je v této realitě naší kotvou a není nic důležitějšího než jej milovat a ctít. Ano, tomuto prostoru říkáme maminka:)

Tato pohádka je věnována všem maminkám s poděkovánim za vše co děláte pro své děti, ať to má již jakoukoliv podobu. Vše je úžasné a potřebné a každá maminka je skvělá maminka. A pokud s tím někdo nesouhlasí, tak stále hraje onu hru:)


https://spaceplace.nasa.gov