Na svět přicházíme téměř jako čistý list papíru. Otevřeně přijímáme vše, co k nám přichází, spočíváme ve stavu Jednoty s veškerenstvem a vše je v pořádku. Pokud pomineme, že porod je často velkým traumatem, které se může podepsat na kvalitě našeho života, stejně jako myšlenky rodičů během těhotenství, zvláště zda jsme byli chtění či nechtění.
Jak rosteme, procházíme systémem, kterému se říká „výchova.“ Rodiče začínají dítěti vštěpovat, co je správné a co špatné, jak se smí a nesmí chovat, které emoce jsou vítány a které trestány. Dítě ze sebe zpočátku ještě dokáže vyplakat vše, co s ním není v souladu, když je na něj kladen tlak, ale vlivem výchovy typu „kluci nebrečí“ nebo „nebreč, nebo dostaneš víc“ (myslel jsem, že je to česká specialita, ale funguje to všude na světě) si dítě začíná budovat „emoční krunýř.“
Tento krunýř vždy pramení z nějaké bolesti a je plný bolavých vzpomínek, myšlenek, emocí a strachů. Časem tvrdne a vytváří se z něj obranný systém, který nám pomáhá přežít. Stáváme se mistry v rozlišování toho, co je vhodné, a přestáváme se chovat podle své přirozenosti. Místo toho jednáme podle toho, co se od nás očekává. Často nejvíce ctíme zákon „co řeknou sousedi“. Mínění druhých o nás je pro nás tak důležité, že přestáváme naslouchat svému vlastnímu hlasu.
Chápeme, že svět toleruje jen „hodné“ lidi a že jakákoli negativní emoce je odmítána – často spolu s námi. Stáváme se „hodnými“ lidmi, po kterých ostatní šlapou, kteří neumějí říci NE, aby nikoho nezklamali. Děláme věci jen pro uznání druhých a různými způsoby se zaplétáme do Matrixu, stáváme se otroky světa, jehož okovy představuje právě náš emoční krunýř. Nebo se naopak stáváme rebely bojujícími proti systému a autoritám.
Místo skutečného života přežíváme v bublině, kde necítíme, nedýcháme a kde se cítíme „v bezpečí“. Nic nás nemůže zranit. Izolovali jsme se před bolestí a zraněním, ale současně jsme se izolovali i od lásky.
Omlouvám se, že používám slovo „my“, pokud máte pocit, že se vás to netýká, ale domnívám se, že tento krunýř máme všichni – liší se jen jeho intenzita.
Co s tím? Existuje mnoho způsobů, jak se osvobodit z tohoto brnění a znovu dovolit lásce a životu, aby v nás volně proudily. Můžeme meditovat, cvičit jógu a dělat různé praktiky. Přesto se domnívám, že náš obranný systém je tak rafinovaný, že nás nepustí do svých nejhlubších „komnat“.
Mnoho z nich je skryto pod rouškou zapomnění, aby nás chránily. Jindy cítíme jen stud, za nímž je vždy ukrytá nějaká bolest. Tento krunýř se hlavně projevuje odporem. Odporem vůbec něco dělat. Něco řešit. Něco znovu cítit. A hlavně přijímat. Odpor nám nedovolí přijímat, což je to nejdůležitější umění, které v životě potřebujeme.
Co tedy s tím? Nemohu vám říct „sedněte si a meditujte“, i když to samozřejmě pomáhá. Kolik lidí dnes ale dokáže pravidelně a hlavně efektivně meditovat? Věřím, že nejlepší cestou je práce s tělem a pomalé noření se do vzpomínek a pocitů, které v sobě nosíme.
Při technice De-armouring se často používá tlak prstem na specifická místa v těle, která drží emoční bolest. Když někdo tlačí na bolavé místo, nemáme jinou možnost než to cítit. Nemůžeme před tím už utíkat, jak to často v životě děláme (internet, drogy, alkohol, sex atd.). Cítíme v tom příběh, něco, co jsme v minulosti nepřijali. A pokud to přijmeme teď, situace se rozpustí a my se o krok přiblížíme ke svobodě.
Při tomto sezení pomáháme druhému, aby mohl hluboce přijmout sebe sama. Pomáháme mu být v kontaktu s bolestí, kterou za běžných okolností necítí. A hlavně, pomáháme mu přinést do té bolesti pozornost, lásku a potěšení. Je to, jako bychom vstoupili do jeho minulosti a drželi jej za ruku, poskytovali mu prostor a pomáhali mu situaci zpracovat. Při každém setkání je bolest menší a menší, až nakonec začne při tlaku cítit potěšení. Po jeho uvolnění přichází stav klidu, blaženosti a vnitřního tepla.
Vedeme jej k nastavení mysli, které je schopné cokoli přijmout, a v tomto procesu ho podporujeme. Po několika sezeních bolesti odezní a tělo začne mít více emočního prostoru.
Toto je skutečně efektivní práce s tělem. Chcete-li jít do hloubky, musíte se naučit čelit všemu, co je ve vás, a přijímat to. Je to, jako bychom se chtěli nořit do hluboké vody v moři. Nejprve musíme cvičit na pláži pod dohledem učitele, pak začneme plavat a nakonec se osmělíme ponořit se sami do hloubky.
Hluboká voda představuje naše skryté bolesti, traumata a potlačené emoce.
De-armouring, jak ho praktikujeme, není jen o tlaku prstem na tělo. Je o předávání energie, léčení a o výuce, jak reagovat jinak na situace, ve kterých obvykle „tuhneme“, abychom v reálném životě lépe přijímali to, proti čemu obvykle bojujeme nebo co nás děsí. Pokud uvolníme tělo skrze De-armouring, ale nenaučíme mysl reagovat jinak, brzy se dostaneme do stejného stavu jako dříve.
Technika De-armouring je cestou k probuzení těla i mysli, a každý, kdo najde odvahu čelit sám sobě a přinést potěšení do bolavých míst, najde hluboký klid a mír, který se skrývá pod krunýřem naší mysli.
Účinky techniky De-armouring:
- nalezení vnitřního klidu
- transformace vnitřní bolesti (i té, kterou necítíte fyzicky)
- otevření těla pro nový proud energie
- probuzení schopnosti celotělových, až 20minutových orgasmů
- probuzení sexuální energie v plném potenciálu (kundalini)
Chcete-li se s námi vydat na cestu do svého nitra, máme pro vás pravidelná večerní setkání, kde vás naučíme vše, co potřebujete, abyste zvládli plavat i v hluboké vodě. Napište nám.