Umění malých krůčků
Tento článek je věnován všem, kdo díky svému výchovnému nastavení mají pocit, že na sobě musí neustále „makat“ a nastavují si laťku tak vysoko, že ji nelze přeskočit. Často se cítí zahlcení, neschopní aplikovat v životě vše, čemu věří, a jejich vnitřní mechanismus je hází do režimu: „Nezvládám, je to moc, je to těžké.“
Mnoho lidí podvědomě jedná tak, aby dokázali ostatním (a především nepřítomnému či nedostupnému otci), že to zvládnou. Skrze činy kompenzují svůj nízký pocit sebehodnoty, místo aby jednoduše byli sami sebou.
Často ke mně přicházejí klienti, kteří chtějí být šťastní, ale nejsou. Štěstí je krásná věc, ale pokud se stane onou nedosažitelnou laťkou, přináší jen frustraci. Čím více se ho snažíme získat, tím větší je pocit selhání.
Místo usilovné snahy doporučuji hledat klid. Klid je na rozdíl od štěstí dosažitelnější. Zkuste, pokud právě nejste šťastní, zaměřit pozornost na štěstí na 10 vteřin. Cítíte ho? A teď zkuste totéž s klidem. Klid pocítíme vždy, byť jen v malé míře. Je neustále přítomen, jen ho stačí vnímat. Čím více se na klid soustředíme, tím více se prohlubuje. A občas nás klid dovede i ke štěstí. Když pak štěstí odejde, nejsme nešťastní. Jsme stále v klidu.
Kritik versus sebedůvěra
Jsme na sebe často příliš tvrdí a náš vnitřní kritik si libuje v tom, že nás shazuje. Pokud se rozhodneme pro cestu malých krůčků, je důležité vyvarovat se aktivit, které na nás vyvíjejí tlak – ať už jde o práci, vztahy, osobní rozvoj, nebo duchovní praxi. Moderní svět je zaměřen na rychlé výsledky, ale umění zpomalit a nacházet radost z malých pokroků je klíčem k radosti.
To platí obzvlášť při práci s bolestmi či traumaty. Slyšíme, že změna přichází mimo komfortní zónu, což může být pravda, ale i zde je důležité postupovat po malých krocích. Pokud je výzva příliš velká (přirovnejme ji k „mamutu“), je třeba ji naporcovat a zpracovávat postupně. Podobně jako při učení plavání – začínáme nácvikem na souši, poté v mělké vodě a nakonec se osmělujeme ve vodě hlubší.
Láska k sobě
Mnoho z nás trápí pocit, že pokud není něco hned dokonalé, nemá cenu se tím zabývat. Nesneseme konfrontaci s tím, že nejsme „dost dobří“. Malé krůčky jsou úžasnou terapií. Raději udělat něco nedokonale, než nedělat nic. Každý malý úspěch posiluje naši sebedůvěru a utišuje vnitřního kritika.
Je důležité najít rovnováhu mezi „think big“ (mysli ve velkém) a uměním malých krůčků. Zaměřením na to, kde jsme teď, s laskavostí k sobě samým, se můžeme přiblížit svým vizím.
Osobní cesta
Dovolit si dělat chyby, být pomalý a dát si čas je cesta k většímu vnitřnímu prostoru. Já osobně jsem v rodině suploval roli otce a nesl tíhu nutnosti všechno zvládat. To mě naučilo strachu z chyb a frustraci, když výsledky neodpovídaly očekáváním ostatních. Dnes chápu, že pomalý postup má smysl. Každý krůček je důležitý.
Když cítím, že je toho moc, pomáhám si zaměřením na malé kroky. Stačí 10 minut denně – ať už jde o jógu, meditaci, nebo činnost, ke které cítím odpor. Postupně buduji dobré pocity a překonávám sám sebe.
Motivuje mě láska k sobě. Ne ta bezpodmínečná, kterou často neumíme cítit, ale láska vycházející z přijetí toho, kdo jsem. Tato láska mi umožňuje dělat to nejlepší, co v danou chvíli mohu, a přestat se soudit.
Věřím, že v dnešní době zaměřené na výkon je tato cesta opravdovou medicínou. A i když jdu malými krůčky, mám radost z každého z nich.